Titulek má záměrně odradit všechny muže. V tomto článku se bude mluvit sice o prsou a podprsenkách, ale také o kojení a stárnutí a nebude to vůbec sexy! Naopak zvu ke čtení všechny majitelky většího poprsí i marné hledačky opravdu padnoucích podprsenek.
Jak rád vypráví můj muž v podnapilém stavu, mám z celé naší rodiny nejmenší prsa. Neustále ho upozorňuji, že babička má menší. A přivdaná teta Jana taky. Ačkoliv jsem mimo rodinu platila vždy za štědře obdařenou, doma jsem budila shovívavé pohledy, že holt někomu pánbůh dá a někomu ne. A tak jsem i já sama nějak došla k závěru, že moje prsa nejsou nijak abnormální, jen je díky mé výšce mají všichni na očích. „Parádní pětky,“ ohodnotil mě jednou na schodech můj lehce perverzní ale milý soused Martin. Nosila jsem podprsenku 80 C. Občas jsem koukla po D, ale bylo to monstrózní už na věšáku.
.jpg)
Jednou jsem na diskotéce pozorovala holku, které téměř za krkem lezlo zapínání podprsenky. Nedávno před tím jsem četla o špatném obvodu podprsenky. Taky jsem se řídila spíš tím, jestli z košíčků něco lezlo nebo nelezlo, a když holt v H&M končilo číslování céčkem, vzala jsem si místo 80 obvod 85 a ono se to nějak nosit dalo. Tahle dívčina s podprsenkou za krkem, co zrovna předváděla, jak exne dva panáky najednou, temně obmalované oči a umaštěný uzel na dlouhých vlasech pochybné barvy, se stala mou noční můrou. Pečlivým zkoumáním v zrcadle jsem zjistila, že obvod 80 nebude nic pro mě. A to jsem to zapínání rozhodně neměla za krkem.
Tenkrát do Čech dorazil Lindex a nabízel v normálním a někdy dokonce svůdném designu i podprsenky exotických velikostí, jako třeba 75 F. Jen tak v krámě na věšáku. Normálně s kosticemi. Dokonce i vypodložené, aby člověku nelezly bradavky, jakmile foukne studenější vítr. Krajkové a klidně i červené!!! Koupila jsem si tenkrát radostně tři. A tenkrát ještě v Tescu na Národní třídě jsem objevila i svou první Wonderbra.
Zajímá Vás, jak to mají ženy v životě těžké? Přečtěte si další článek na blogu.
Po stovkách hodin prosezených u počítače, dvou dětech a podivuhodných váhových výkyvech, jsem konečně odložila nevzhledné kojící podprsenky a zablokovala si krk. Smutně jsem musela konstatovat, že tělo po dvou dětech holt není, co bývalo. Zablokovaný krk mi vydržel tři měsíce a změnil se ve vyhřezlé ploténky, a v mých krásných podprsenkách 75 F to jaksi zelo prázdnotou. Neúplatný fitness guru Dan Müller si mě prohlížel ze všech stran: „Máte prsa moc dole. Potřebujete lepší podprsenku.“ A poslal mě do Le Chaton. „Jako jedna podprda tam stojí trojku, ale prý jsou fakt dobrý,“ schválila doporučení moje známá Denisa. A tak jsem vyinkasovala peníze za překlad a vydala se na nákup.
Vyzbrojila jsem se svou nejlepší Wonderbra, kterou jsem si kdysi koupila na Zootu trochu menší, než bylo třeba, ale větší prostě neměli. A teď mi sedla jako ulitá. Vzala jsem za kliku krámku na Opletalově ulici, oslovila prodavačku, že hledám paní majitelku, a najednou stála přímo vedle mě:
„Dobrý den, mě k vám posílá Dan Müller…“ zdá se mi, že jí jméno nic neřeklo. „Řikal, ať vám řeknu, že mě posílá blázen ze Smíchova. Bolej mě záda.“ Čekám výbuch smíchu nebo vševědoucí jo aha, ale nic.
„To už ste tenhle tejden druhá, co posílá nějakej chlap, a já vůbec nevím, kdo to je! No nic, jakej si kupujete obvod?“ Špitnu, že 75. Otočí oči v sloup a křikne na prodavačku, ať jí podá 70 C. Zatlačí mě do kabinky a přikáže svlíknout. „Pane bóže!“ zařve a vykloní se z kabinky. „70 E! Vona to nosí na břiše!“ Za chvíli mám kabinku plnou velikosti 70 E a učím se rovnat si poprsí do košíčků. Přijdu si trochu jako na lekci aerobicu. Je to sranda, ale pořád to nějak nechápu. „Já tě zabiju,“ syčí zoufalá paní Helena, ale je to tam. Mám za úkol zkoušet a vybrat si.
Chcete vědet, kde jsem nakupovala?
Ve vedlejší kabince klapnou dveře. „Ježiš nešahej na mě! Já jsem strašně zpocená!“ vřeští zákaznice vedle. „Ale jdi do pr… No vidíš, jak ti to sedí!“ slyším hlas majitelky. „No holky koukejte!“
„Když já nevím. Mně se asi víc libila ta větší,“ říká korpulentní zákaznice.
„No jo, dyť do tý větší se to líp rovná. To se takhle ohnete a pak klepete… a poskokem… a je to tam,“ haleká jakási další zákaznice. Mám chuť otevřít a podívat se na to představení. Ale poslušně zkouším.
„Prosim tě, ty buď zticha. Paní má úplně jiný prsa než ty!“ uzemňuje ji paní Helena.
„Ale já mám prsa krásný!“ nedá se neviditelná paní. „Hubený a dlouhý!“ krámem se valí lavina smíchu.
„Ne, tady paní nekojí vodníky z mostu,“ směje se majitelka obchodu.
A když už jsme u toho kojení...
Je to tu drsný, moje babička by to rozhodně nerozdýchala, ale mně to nějak sedí. Stejně jako ty příšerně drahý podprsenky. Prostě jo. Mám chuť si tu jednu rovnou nechat, ale je mi to blbý, tak se obleču svou starou. „Padej se převlíknout!“ žene mě první dáma spodního prádla zpátky. „Ksicht máš, postavu máš, tak se nauč nosit i ty prsa, ať lidi vědí, že je máš. A v tý sportovní si v létě budeš ten svůj badminton pinkat jen tak bez tílka, jasný?“ Koukám smutně do zrcadla na to břicho, které hostilo dvě děti a ani před tím to nebyla zrovna sláva. „Ale jdi někam. Dyť na tobě není gram zbytečnýho tuku! Užívej si to, dokud jseš mladá. Pak budeš chtít všechno ukazovat, ale už budeš stará a nezastaví ti ani tirák,“ spokojeně mi upravuje výstřih a s přátelským plácnutím mě vysílá do světa. Možná placebo, ale mně je fakt krásně.
.jpg)
„Takže tys vlastně utratila jeden sociální příspěvek pro chudou matku za spoďáry?“ řehtá se v autě můj muž. „Ne, za tři podprsenky a čtvery spoďáry,“ bráním se. „Hmmm,“ prohlíží si mě. „Takový prachy a ty prsa v tom máš ještě menší než normálně…“ dodává podezřívavě.
Doma mě čeká poslední úkol. Vytřídit podprsenky, které už mám zakázáno nosit. Najednou mi přijdou skoro nenošené. Vlastně i dost hezké. Ne, nebudu je tu sušit, dám to na charitu. Když je vytahuju z pračky, všimnu si, že jedna z nich měla odepínací ramínka. A já si nikdy nevšimla. Tu bych si mohla nechat. A tahle černá to má taky, to je fajn pod ty nový plesový šaty. Ne. Kašlu na to. Jdou z domu. Na co je mít osm podprsenek, když nosím stejně dvě? Hodím je přes židli. Zítra je roztřídím.
Neudělám to ani zítra, ani pozítří, ani o víkendu. Visí tu a prosí, abych je vzala zpátky. Tolik jsme toho spolu prožily. Ach jo, nesu je zpátky do šuplíku. „Tak a dost,“ ozve se moje rozumné já. A tak je jednu po druhé házím do igelitky a loučím se. S tou modrou vyšívanou, kterou jsem si koupila, když jsem zjistila, že jsem poprvé těhotná. S tou bílou, co jsem objevila jednou po kojeneckém plavání na Lužinách a v tom nadšení, že už nemusím nosit tu kojící hrůzu mi přišla prostě nádherná. I když pak dlouho ležela v šuplíku, protože byla tak strašně usedlá a nudná a kalhotky zaprané a divné. Házím tam i tu šedou z Etamu, kterou jsem sehnala ve VÝPRODEJI!!! Bylo to snad poprvé, kdy jsem přišla do obyčejného krámu a našla tam ve VÝPRODEJI hezkou podprsenku, která mi i seděla! I když po druhém dítěti bych si do ní mohla ukrývat i zbraně. Jen tu svou Wonderbra tam hodit nedokážu. I když by ji paní Helena „nevěnovala ani nepříteli“. I když v ní mám prsa na břiše. Nemám, lásko moje! Schovám si tě do své módní banky. Třeba zas jednou přijde náš čas!