Jak rostu se svými dětmi a e-shopem

Když Klárka sfoukla tři svíčky na svém narozeninovém dortu, došlo mi, že další rok má za sebou i Moje výbavička. Spustila jsem ji 21. září 2015. V září mám narozeniny i já. A neuvěřitelných 25 let mi v září začínal taky nový školní rok. Asi i proto mám v září takovou tu přemýšlivou náladu. Co se za ten poslední rok zase změnilo? Co mi život dal a co si vzal?

Vynechám taková ta klišé o tom, jak čas letí a děti rostou a dělají strašné pokroky. Ne že bych nad tím nežasla, ale kdo děti má, moc dobře to zná. Jen si postesknu. Před chvílí jsem si přivezla domů novorozence a za chvíli mu bude rok!!! A to batole na fotkách z Vánoc je naše Klárka??? No pane bože, kam zmizelo těch posledních dvanáct měsíců? Ale tak končíme a teď k objevnějším věcem.

Zrovna jsem chtěla nadepsat první část seznamu „Co život dal“ a došlo mi, že by druhá půlka měla být „Co život vzal“ a že vlastně u některých věcí ani nevím, kam patří, jestli je to dobře nebo špatně. Ale jsem si jistá, že všechno mělo být tak, jak je. I to špatné. Člověk se totiž nesmí litovat nebo se z toho po***. Asi ne moc poeticky řečeno, ale je to tak, no. Kdo mě zná, ví, že poetická prostě nejsem. Takže co je nového?

1. Dvě děti – ani nevím, jestli bych se podepsala pod poučku „jedno dítě – žádné dítě“, občas ano, občas ani omylem. Jistě vám řeknu jen to, že to prostě rozdíl je. Říká se, že třetí dítě už takový šok není. Že by bylo míň práce? Kdepak, jen o ty iluze už rodiče přišli. Takže kdo si myslí, že druhé dítě zvládne lépe vychovat, bude trpělivější, zkušenější, lépe si zorganizuje čas, nenechá se tím malým tvorečkem zase tak převálcovat a bude žít jako dřív, tak vzkazuju, že houby. Víte kolikrát jsem už vyslovila: „Ale Klárka touhle dobou už…“ nebo „Ale Klárka tohle vůbec…“ nebo „Ať už aspoň…“? No asi milionkrát. Nic si nepamatuju, pořád se učím, všechno je jinak.

2. Druhý rok v byznysu – a abyste věděli, dostala jsem se mezi top 20 podnikavých žen roku 2017. Potupně jsem musela pořadateli nominaci rozmluvit, neboť jsem nesplňovala hned několik objektivních kritérií. A taky proto, že nemám pocit, že si to zasloužím. Těch blbostí, co jsem zase stihla!!! Ne, nejsem přehnaně skromná, a ano, vím, že mezi nominovanými bylo rozhodně i pár žen, které bych s klidným svědomím zařadila do své vtipné kategorie „podnikavá blbka“, ale je to jako s luxusní kabelkou. Jasně, můžu si koupit fake na tržišti, můžu si taky ušetřit na originál, ale až si k ní vezmu tričko s flekem od přesnídávky a svoje milované plátěnky z HM, jaký bude efekt? Tak třeba příští rok.

3. Mám novou mantru – pod tíhou nových povinností, každodenních bojů a nevyhnutelných selhání jsem si osvojila tři podmínky pro výčitky svědomí:

JE TO VÁŽNĚ TAKOVÝ PRŮŠVIH? -> SNAŽILA JSEM SE? -> UDĚLALA JSEM VŠECHNO, CO JSEM MOHLA? Odpověď pouze ano-ne.

Je to průšvih? Ne? Tak to neřeším. Snažila jsem se? Ano? Pak mám čisté svědomí. Mohla jsem udělat víc? Ne? Pak není nad čím spekulovat. Ano? Tak jdeme na to. Možná blbost, ale mně to pomáhá nelitovat se, nevyčítat si, nezaseknout se na místě. A rozlišit, kdy jsem něco fakt podělala, a kdy jen moje okolí chce, abych se zachovala jinak.

4. Nemusí mě mít všichni rádi, já je taky nemám ráda – asi všechny hodné holky někdy zažily, že je někdo nemá rád a jim to vadí. Za ty roky, kdy mě někdo vehementně vždycky nenáviděl, už bych mohla být zvyklá. No, nejsem. Ale s tím nedostatkem času, co přišel s příchodem druhého dítěte, jsem dospěla k závěru, že když mi někdo nechybí a nemám pocit, že mu dlužím omluvu, může mi to být fuk.

Ano, pořád se na dětské hřiště v naší vsi instinktivně plížím, než si jsem jistá, kdo na něm je, a pořád ve mně hrká, když na mě odněkud vybafne nakvašený ksicht jedné z místních maminek, ale tak nějak se skutečností, že moje děti budou jediné, koho nikdy nepozve „hrát si u nás“, se dá žít.

Krom toho, že by se mi lépe dýchalo, kdybych neměla pocit, že se otočím a mám v zádech dvaceticentimetrovou čepel, je mi vlastně fajn. Že nemusím poslouchat věčné stížnosti na nespravedlnost osudu, zákeřné ústrky a smrtelné nemoci. Holt mě nesnáší. Není první ani poslední. A tak naivní, abych ještě pořád věřila, že zlá královna se jednou ráno vzbudí a pochopí a přijde se hodné princezně omluvit, už nejsem.

5. „Nemám čas“ je blbost – za poslední rok jsem nasbírala tisíc příkladů toho, kdy jsem řekla, že nemám čas, a pak jsem se věnovala nějaké pitomosti, na kterou čas byl. Brouzdala jsem na facebooku, i když z toho mám depku. Porovnávala dva téměř identické produkty na dvou téměř identických e-shopech, i když to odsuzuju. Psala si s kamarádkami na několika různých komunikátorech, když jsem si stěžovala, že nemám čas si ani chvíli sednout. Ano, zkoušela jsem třeba cvičit výzvy a skutečně jsem si večer uvědomila, že nebylo deset minut klidu, kdy bych mohla a vzpomněla si. Ale to poslední je právě ono – ne že bych neměla deset minut volna, ale nevzpomněla jsem si, protože to prostě nebyla priorita.

6. Samo se to neudělá – jsem plánovací typ. A někdy strávím příliš mnoho času plánováním. Minu tu chvíli, kdy jsem něco mohla udělat, protože jsem si musela naplánovat, jak to udělám, v jakém pořadí, jak to bude super, až to bude hotové. A v tu chvíli se děti probudí, je čas jít do školky, vyřídit objednávku, rychle zajet tam a tam a… dalších čtrnáct dní si budu vyčítat, že jsem neschopná. Takže jinak. Je něco potřeba? Tak šup, stojí to za to, i když stihnu jen kousek, i když zjistím, že jsem v mezičase mohla něco dělat souběžně, nebo že by bývalo asi lepší udělat nejdřív to a to. Lepší něco než nic.

Možná nic objevného pro Vás, ale jsem prostě zas o rok dál. A neříkám o rok starší, ale o rok bohatší. I když bych si teď za pár věcí ráda nafackovala, tehdy jsem to nevěděla a dneska ano. Takže pokrok to je a nelze litovat. Teď končím, mám tu spoustu úkolů, co se samy neudělají, a jedno dítě, které ať už, prosím, leze a nevytírá tu špinavou podlahu, co jsem neumyla, protože jsem šla raději spát????  

Foto: Pexels.com