Je sobotní odpoledne, slunce svítí, ve stínu příjemně pofukuje vítr, na stole pod ořešákem stojí domácí bábovka, čerstvě uvařené kafe a čaj. Idyla mi zhořkne na jazyku, jakmile se začnou rozebírat matky dnes a dříve. Na slovní spojení „dnešní MATKY“ a „co řešíš, vždyť seš doma“ mám už docela alergii.
Ani nevím, jak se k tomu dostáváme, ale i když si myslím, že jsem k tomuto tématu neřekla ani ň, je to tu. Zase si poslechnu, jak to dřív všechny mámy v pohodě zvládaly, co tenkrát neměly, jak byly děti vzorné, hodné a vychované, a jak my jsme dnes neschopné. Nezazní to takhle napřímo, ale nevinná konstatování brzo získávají hrany, a i když nepatřím mezi rodiče silně se vymezující proti tradiční výchově, mám nepříjemný pocit stahující se smyčky kolem krku.
„No, vezmi si. Bylo mi 23 doma šestnáctiměsíční dítě a mimino, neměla jsem žádný babičky, žádnou pračku a zvládla jsem to. A myslím, že dobře jsem to zvládla,“ říká mi manželova babička. I když nechci, začínám pěnit. Jaký je rozdíl mezi 23 a 32? Je asi větší rozdíl mezi „bezdětná“ a „máma“, ale v čem to mám jako jednodušší, když jsem si první dítě pořídila o sedm let později? Jak být matkou mě za těch sedm let opravdu nikdo neučil… že bych měla větší sebevědomí? Nevím, jak vidíte, opírají se do mě úplně stejně…
Začíná mi to v hlavě šrotovat. Ano, mám dvě babičky. Jednu 40 km na jih, bez řidičáku, druhou 130 km na sever, pracující. V čem mám tu výhodu? Že jim můžu zavolat a zeptat se? Tak to je možná opravdu výhoda, když nevím, volám mamce. Ovšem nečerpám z jejích mateřských zkušeností, ale věřte nebo ne, z těch zvěrolékařských a obecně lidských. Ona totiž ani jedna babička už si dávno nepamatuje, co se před těmi dvaceti až pětatřiceti lety vlastně dělo.
Zrádná paměť našich maminek
Moje máma to přiznává. „Promiň, nevím, mám vás tři, kdybych si to měla všechno pamatovat…“ Jenže za chvíli mi taky radí, abych se s dětma moc nemazala, že když Klárka nechce jíst, nemám ustupovat, tak holt nic jinýho nedostane. Jenže já si ještě docela živě pamatuju, jaký teror pro mě představovaly školní jídelny a letní tábory, protože doma jsem rozhodně všechno jíst nemusela. Tchýně o své paměti nepochybuje. Děti si dřív vůbec netroufaly říct, že něco jíst nebudou. Poslouchaly a nikdo se s nima nemazal. A hned vzápětí pokládá před Klárku na stůl kindervajíčko. „Když to sníš, dostaneš tohle.“
Debata pod ořešákem pokračuje. Snažím se vysvětlit, že ono to taky není úplně jednoduchý, že sice máme pračky a peníze a výběr, ale taky to není tak, že koupíme jednorázové plíny a příkrmy ve skleničkách a nastane ráj na zemi. Že je taky docela peklo poslouchat všechny ty rady z okolí a nějak se s tím poprat. Jakýkoliv pokus o smír je smeten ze stolu tetou, která prohlašuje, že „oni ty dnešní matky jsou občas taky pěkně líný!“
To, co se děje ve mně, nedokážu ani popsat. Chce se mi řvát, že standardní dnešní matka nejezdí na nákupy s manželem, ale je běžné si tohle zařídit sama. Že dnešní matka nežije v 1+1 ani ve dvou místnostech v baráku u rodičů. Že dnešní matka běžně kojí. Že už s miminem se snaží zvládat kroužky. Že hodně jich studuje nebo podniká… Že dnešní matka taky ví, o co přichází, když ji „tehdejší matky“ říkají, že má tři roky sedět doma na zadku, uklízet a vařit… Že…
Nejde o to, co kdo měl. Jde o pracovní náplň "matky"
Začínám si tahat argumenty z paty. Musím uznat, že si neumím představit život bez pračky. Bez auta, bez internetu, bez možnosti sáhnout po jednorázových plenách, když se ty látkové zrovna nehodí. Bez aktivit pro mámy na mateřské, jako je cvičení, večerní kurzy, webináře… Bez bezpečných dětských hřišť, motorek, odrážedel, hraček… Teď se mi chce vlastně i brečet. Jsem skutečně tak nemožná? Jsou dnešní matky líné a neschopné?
Mateřství je krásné, ale náročné. Potřebujete zvednout náladu? Zkuste aromaterapii nebo si prostě kupte něco hezkého:)
„Prosím Tě, nešťourej do něj, dokud je v klidu,“ říká mi moje babička. Je to máma tří dětí a myslím, že všechny se jí povedly. Má svéráznou povahu a její pohled na výchovu je na hony vzdálený „volné výchově“. Nechci to dělat tak jako ona, aby se mi děti bály odporovat. Jenže babička vypráví. Jak se vracela do práce po šestinedělí, jak děda žehlil pleny a ona opravovala písemky, jak strašně byla unavená, jak by to bez svojí mámy a pracovní doby učitelky nezvládala, jak se jí v noci chtělo brečet únavou. A najednou mi dochází, co mi vlastně vadí na „dnešních matkách“.
Vadí mi, že je mateřství považováno za něco samozřejmého, přirozeného, něco, pro co jsme stvořeny, co nepodléhá diskusi. Něco, co jde dělat jen dobře. A kdo to dělá špatně, je vyvrhel. Když se něco nedaří, sdělí vám to úplně každý. Když něco jde dobře, je to přece samozřejmé a způsobené zejména tím, že vy jste vychovaná tou starou dobrou generací nebo následujete nové dobré indiánské rady. Vadí mi, že se tomu času doma říká dovolená. Že se nemluví o tom, co se během té dovolené děje, jak obrovskou cestu dítě i jeho máma ujde.
.jpg)
Jsou to podle mě věci, které byly vždycky stejné a nikdy se nezmění. Když se narodí dítě, jde původní život jakékoliv ženy na vedlejší kolej. Přizpůsobujete se dítěti, i když nejste ten mateřský typ, co po porodu přeruší všechny své styky s bezdětnými, zahodí své zájmy a koníčky a 24 hodin denně opečovává své dítě. Nejde tu vůbec o velká gesta. Jde o takové ty drobnosti jako je noční vstávání, nemožnost oddělit se od kojence na více než dvě hodiny, neschopnost věnovat se nějaké souvislé aktivitě více než hodinu. Rázem nerozhodujete o tom, kdy budete co dělat, kdy uklidíte, kdy si budete číst, kdy si odskočíte, kdy si uděláte tenhle kurz. Váš den se začne podobat obří mozaice, kdy ze střípků času lepíte nějaký smysluplný obraz.
Vím, že mám mezery. Ale snažím se
Ano, rozhodně mám lepší zázemí a větší svobodu. Ale jinak zažívám zase to samé, přesně to, co těšilo i štvalo naše maminky, babičky, prababičky. Musím vypiplat toho miničlovíčka a udělat z něj samostatnou jednotku, která bude schopná fungovat i bez maminky. Ono to všechno vypadá hrozně přirozeně a jednoduše. Ale stojí za tím spousta sisyfovské práce. Až jednoho dne se to malé stvoření samo nají, řekne, jak se jmenuje, nepočůrá se, nebojí se cizích lidí, zaváže si tkaničky, hraje si s kamarády a chápe, že auto ho může zabít, cizí pes se nehladí a ze schodů se chodí opatrně.
Proč mi ty řeči o dnešních matkách tak strašně vadí? Protože já sama vím, že bych to měla asi zvládat všechno lépe. Vím, že mám mezery, že v něčem jsem beznadějná. Babičky, tety, úplně neznámé paní v tramvaji se mi to nebojí připomenout. O tom, co se povede a co jde dobře, se mlčí. Ne, nechci, aby mě někdo oslavoval a chválil. Chci jen, aby si všechny ženy, které někdy vychovaly dítě, vzpomněly na to, jaké to doopravdy bylo. Že po všem, co v životě dokázaly, stály před velkou neznámou. Nikoho nezajímalo, jaké mají vzdělání, jakou praxi, kolik umí jazyků, ale ani kolik spánku potřebují, jestli mají doma rády uklizeno, jestli si chtějí číst, vyžehlit nebo jen chvíli kouknout na televizi. Staly se matkami na plný úvazek a nebylo to vždycky lehké.
Nechci nic než trochu úcty. Od babiček, prababiček, cizích paní v tramvaji. Od manžela, od mladých ejčáristek, od bezdětných. Chci, aby slovo matka zase nabylo ten hezký význam a ztratilo všechny ty hořké příchutě typu „neschopná, líná, biomatka, vykojená, nudná, nedá se s ní o ničem jiném bavit, měkne jí mozek“. Aby máma prostě zase byla člověk z masa a kostí, životní role, kterou nemáme od přírody, ale musíme si ji vysloužit. Máma není jen žena, která porodila dítě, ale hlavně člověk, který to dítě někam dovedl.
Prostě jen trochu úcty…
Foto: Pexels.com