Proč mě baví bydlet na vesnici

Pocházím z dvoutisícového městečka v podhůří Jizerských hor. Deset let jsem žila v Praze. A teď už tři roky bydlím na nefalšované vesnici kousek za Prahou. V takové té s malotřídkou, bez obchodu a autobusem třikrát ráno a třikrát večer. Jenže mě to tu baví. Proč?

„Panebože, holka, ty jdeš z díry do ještě větší díry,“ lomila rukama moje maminka, když jsem si přehlásila trvalé bydliště do Líšnice. Jenže byla to láska na druhý pohled. Můj manžel je z jihu, já ze severu, kompromisem bylo něco uprostřed. Když jsme hledali v Praze větší byt, zjistili jsme, že za stejnou cenu můžeme mít o pár kilometrů dál rovnou barák.

Odkaz na inzerát jsem posílala spíš z legrace. Je to u golfu, můžeš trénovat. Za deset minut mi přišla odpověď: „Domluvil jsem prohlídku.“ A tak jsme se jeli podívat do vsi, kde jsme jednou byli na golfu, byla zima, měli jsme hlad a místní klubovna nabízela poslední párek s chlebem. Asi byl lepší, než jsem si původně myslela, protože jsem už za cedulí Líšnice věděla, že tady chci bydlet. A za tři měsíce jsem tu vážně bydlela.

Někdo asi řekne, že za Prahou to není žádná vesnice. A má recht. Stačí vlastnit auto a být ve věku, kdy už toho tolik nepropaříte, a našli jste ráj na zemi s veškerými civilizačními vymoženostmi za bukem. Ale vždycky, když v nákupáku vybalím kočárek a na zemi se kde nic tu nic objeví kusy zaschlého bahna, když v košíku pod kočárkem vozíme šišky a na madle kočárku visí zapomenuté vodítko, které prostě moc nepoužíváme, tak vím, že jsem byla a vždycky budu holka z vesnice. A baví mě to.

Jak jsem díky sousedům začala mít ráda Velikonoce si přečtěte tady.

Baví mě, když pleju záhony a za plotem se střídají sousedi, pozdraví, poptají se na děti, na psa, na kočku, doporučí zahradnictví či hnojivo, povypráví historky ze života a jdou dál.

Baví mě, když mi volá paní tajemnice: „Paní Rýparová, vám zas utekl Hugo? Jo? Tak ho máte nahoře u koní.“

Baví mě, když vedle mě zastaví úplně cizí auto a ptá se mě na toho Huga, jak se má, co dělá, že trochu přibral? „No já vám ho před dvěma lety vezl, ona ho manželka omylem sbalila na autobusový zastávce, že to je ta naše fena. A von šel a jí to nebylo divný, až doma měla dva psy.“

Baví mě, když se se mnou dá na hřišti do řeči úplně neznámá maminka či tatínek.

Baví mě, že na tom hřišti je milion hraček, které nikomu nepatří a všichni si s nima můžou hrát.

Baví mě, když mi úplně nečekaně zaklepe soused s dcerkou na okno, já se strašně leknu, ale pak je pozvu dál na kus řeči a děti nám obrátí barák naruby.

Baví mě společný chat sousedek: „Holky, objednávám tady a tady – jedu tam a tam – nechcete něco?“

Baví mě, když nám ráno zazvoní u vrátek sousedka, a v ruce drží manželovu tašku do práce, která mu večer vypadla, když nosil nákup.

Baví mě, když manžel půjčí vodu sousedovi do jímky a druhý den nám soused jen tak z práce hodí pět litrů piva.

Baví mě, když mi kurýr nechává balíčky u dveří s rozesmátým sdělením: „Ale pani Rýparová, víte, že se to nesmí?“

Baví mě, když vím, kdo se tváří blbě jenom na mě a kdo pořád, a nemusím to řešit.

Takovou atmosféru plnou přírody a pohody si můžete vykouzlit i pomocí éterických olejů;)

A strašně mě baví, že jen na vesnici se může stát, že se váš pes snaží sežrat na cestě rozjetou meruňku, a najednou vám někdo věnuje kilo meruněk prostě jen proto, že jich má moc. A vy si pak od něj koupíte dvacet kilo a rozvezete to po sousedech a o víkendu zavařujete a připadáte si prostě v souladu s přírodou.

A co jsem udělala s těma meruňkama? Tak třeba meruňkový džus, který mě vážně nadchnul????

Meruňkový džus

Meruňky omyjte a vypeckujte. Podlijte trochou vody a rozvařte. Na každý kilogram meruněk se šťávou přidejte 200 g cukru a jednu lžičku kyseliny citronové. Rozmixujte, nalijte do láhví a sterilujte při 75 °C asi 20 minut. Před podáváním řeďte 1:2.