Že jsou muži z Marsu a ženy z Venuše, o tom se asi nedá pochybovat. Poslední dobou mám ale pocit, že na planetu Zemi pouze promítáme své hologramy, ale reálně žijeme pořád odděleně každý na své planetě. Je to jediný způsob jak si vysvětlit, že muži mají pro své ženy vždy zásobu dobrých rad, které určitě fungují, ale rozhodně ne teď a tady.
.jpg)
Tak například můj manžel mě zásobuje celou řadou skvělých rad téměř ke všemu, co dělám. Některé bych vlastně i hrozně ráda poslechla, ale jaksi nemám příležitost…
- Tak neuklízej…
Manželova nejoblíbenější. Rada k nezaplacení. Opravdu mě to nebaví a hrozně ráda bych neuklízela. Bohužel, háček je jednak v tom, že na rozdíl od něj já tu jsem i za denního světla a prostě mi to nedělá dobře, jednak v tom, že tu máme dvě malé děti, se kterými je pak poměrně těžké fungovat. Něco, co můj manžel absolutně nechápe, ale v kuchyni plné špinavého nádobí, utěrek, rostlinných zbytků, nákupních tašek, nožů, účtenek a lahví je dost těžké zaopatřit potomstvo stravou a zajistit jeho bezpečnost.
Jednou jsem to zkusila. Když jsme po návratu z porodnice se zpožděním oslavili Štědrý večer a šla jsem spát i přes všechny rozbalené dárky, skleničky, mašle, oblečení a podobně, ráno si Klárka přivstala a přivítala mě s pusou od čokolády, která zdobila jeden z dárků, a s nůžkami v ruce. To byla samozřejmě extrémní situace, ale malé dítě si i v prázdné místnosti najde 365 nebezpečných předmětů, které by Vás ani nenapadly.
- Měla bys tu uklidit.
Je to neuvěřitelné, ale tohle je i přes radu první jedna ze stálic. Když byl před časem můj muž týden smrtelně nemocný rýmičkou, rozhodl se, že jeho potíže jsou způsobené „bordelem“ v naší ložnici. Celkem pět hodin ji gruntoval. Ráda bych vysvětlila, že v ní máme pouze postel, dva noční stolky a komodu. Žádné koberce. Neměnil povlečení, nemyl okno ani nepral závěsy a rozhodně nerovnal šuplíky. Co tam pět hodin dělal, to opravdu netuším. Než jsem šla večer spát, donutil mě uznat sterilnost prostředí a podotkl, že absolutně nechápe, jak můžu „vedle těch nečistot žít“.
Samozřejmě jsem se dost ohradila, že v ložnici opravdu pravidelně uklízím a vzhledem k jejímu vybavení i uspořádání tam příliš nečistot ani být nemůže. Načež se rozlítil, že tři roky koukal na flek na takové té věci u stropu, ze které visí lustr. Způsobovalo mu to až fyzickou tíseň, ale já pod tím klidně spím.
- Jdi si po obědě lehnout s dětma.
Tak za tuhle radu ho někdy upřímně nenávidím. Ukažte mi někoho, kdo naprosto jednoduše sladil spánek kojence a batolete a ještě si u toho zdřímnul. Představa mého muže, že po obědě uložím Huberta do postýlky a Klárku následně udržím v posteli, dokud neusne, je sice pěkná, ale vítejte v realitě. V půl 12 začínám vařit oběd, přesně za dvě minuty se kojenec rozeřve a neutiší se, dokud ho nenakojím. U toho usne, ale jakmile se ho pokusím položit, řve jako tur. Na třetí pokus se mi podaří odnést ho do postýlky. Sice zase řve, ale nakonec uzná, že už fakt nemůže, a usne.
.jpg)
Je čtvrt na jednu. Snažím se dodělat oběd. Během přípravy musíme dvakrát pochovat, jednou se jde čůrat a třikrát čelím planému poplachu, že je potřeba kakat. Nakonec si Klárka nasadí gumáky (bez ohledu na počasí) a zmizí na pískoviště. Je 12:45, oběd je hotový. Klárka ale odmítá jít domů, chce si hrát venku. Ve čtvrt na dvě se ji snažím nacpat do postele. A z Hubertova pokoje se ozve spokojené žvatlání oznamující, že pro dnešek spal až až a teď jdeme vstávat. A kdy že si mám lehnout?
- Bereš si toho moc a děláš blbosti.
Tak ženy, nepotěším Vás, toto říká manžel i naší paní sousedce. Aspoň podle mých měřítek je to velmi úspěšná žena. Ve svém oboru je jednou z předních odbornic, je za to náležitě ohodnocená, vyučuje na jedné prestižní vysoké škole, vychovala tři děti, stále velmi dobře vypadá, neustále něco podniká na zahradě a vždycky má chvilku zeptat se mě na děti a pohladit si našeho Huga. A stejně nemá doma klid. Bere si toho moc. Věnuje se blbostem. A kdyby se těm blbostem nevěnovala, bylo by jí líp.
Paní sousedka udeřila hřebík na hlavičku, když řekla, že „blbost“ je pro chlapi všechno, co nás aspoň trochu baví. Blbost je číst si, malovat, šít, pracovat z domu, mít okrasnou zahradu, chodit cvičit, učit, fotit, psát, někomu s něčím pomoct, dělat si nějaký kurz. Asi bych to i brala, kdyby mi hned vzápětí nebylo doporučeno věnovat se jiným „blbostem“.
Odplevelit záhon s mrkví, umýt okna, zavařit deset kilo řepy, vyžehlit všechny košile, připravit dva druhy knedlíků... Jistě, vše je velmi užitečné, ale mě to bohužel nenaplňuje.
.jpg)
- Choď dřív spát.
Pane bože, jak ráda bych šla dřív spát. Jenže když děti jsou v posteli v devět a přes den téměř nespí, kdy mám dělat všechno to, co se s bdícími dětmi nedá? Takové ty blbosti jako pracovat, něco se naučit, číst si, napsat mail? A kdy se udělají takové ty věci jako umýt kuchyň, srovnat prádlo ze sušičky, uklidit alespoň ten nejhorší bordel, než bude hůř? A můžu si dát aspoň sprchu? Já bych to opravdu opravdu chtěla dělat jinak a líp.
O svých zoufalých večerech jsem už psala velmi úspěšný článek:)
- Neřvi na nás.
Samotnou mě to hrozně mrzí, ale jsou večery, kdy už nemůžu. Když se celý den nezastavím, ale večer stejně končím v naprostém bordelu, s miliónem věcí, co jsem měla udělat ale nestihla. Když Klárce po sto padesáté zakazuju čokoládu od babičky a po miliónté se s ní dohaduju, ze které láhve bude pít šťávu (mění to klidně desetkrát za den a to má jen dvě). Když se mi pálí večeře, Hubert řve hlady, kočka naštvaně šoupe miskou po předsíni, aby mi dala najevo, že má hlad. Když na mě na terase smutně zírá pes, aby mě upozornil na totéž. A když se mezi dveřmi objeví můj drahý a sdělí mi, že zrovna na tohle chuť neměl. No tak to už prostě řvu.
Na svého manžela si přitom nemůžu stěžovat. Nediriguje mě z gauče, spoustu věcí zvládne udělat sám, a i když chodí z práce dost pozdě, není obvykle problém jít sem tam s kamarádkou do kina, na večeři nebo na badminton. Ale i tak bych místo všech dobře míněných návodů slyšela ráda (aspoň občas):
POČKEJ, JÁ TI POMŮŽU.
Foto: Pexels.com