Mých 100+1 průšvihů ve vzdělávacím systému

Původně jsem měla v plánu nazvat tenhle příspěvek "Vrah ve školce", ale nechtěla jsem Vás děsit ani bulvárně lákat. Svých 100+1 průšvihů jsem začala dávat dohromady někdy před měsícem. Základem byly chvíle, kdy si vyzvedávám Klárku ze školky a připadám si jako vrah. Když o tom tak přemýšlím, se školním systémem jsem bojovala odjakživa…

Klárka chodí do jedné soukromé školky. Na dva dny v týdnu. Školka je to pěkná, dětem se tam věnují a jsou připravení hlavně na děti mladší tří let. Kvůli tomuhle si jako vrah nepřipadám, i když je mi jasné, že pro někoho jsem jasnou krkavčí matkou. Za ten necelý rok jsem už ale pár „vražedných“ situací zažila.

1. „Klárka má rýmu,“ hlásí mi paní učitelka. „Neměla by sem chodit,“ dodává. I když nemám jediný důkaz pro to, že jde o nějaký útok, jen o prosté konstatování, připadám si jako vrah. Posílám do školky nemocné dítě. A šířím bacily. A přitom jsem si ráno pochvalovala, že ji ta rýma pustila. Navíc ve stanovách je, že dítě s čirou vodovitou rýmou je v pohodě, to se v zimě prostě stává. Koukám na paní učitelku a čekám nějaká slova útěchy. Zkouším jí vysvětlit, že si to nosíme z bazénu a že jsme vlastně po nemoci. Paní učitelka si mě měří od hlavy k patě a nakonec mi tedy doporučí saunu. Na lavičce v šatně se zrovna rozkašlal jakýsi chlapeček a příchozí tatínek se ptá po kapkách do nosu, co tu ráno nechal pro Tomáška. Ha ha. Stejně si připadám jako vrah.
2. Ten pocit, když je Vaše dítě skoro poslední ve školce. Prostě jako vrah. Nezodpovědný vrah. A to mi nikdo ani nic neřekl.
3. Když dorazím do školky a Klárka mě vítá s řevem. Stalo se to dvakrát. Pokaždé byla nemocná. Paní učitelka (stejná jako v bodě 1) mi hlásí, že si s kolegyní říkaly, že bych si pro ni měla jezdit dřív. Že takhle pozdě (je půl páté – vozím ji na devátou) už to nezvládá. Že vidí, jak jdou všichni domů a pláče. „Tak to zkuste o půl hodiny dřív, jo?“ Jsem vrah. I když následně jedeme na pohotovost se zánětem středního ucha. Pocit vraha mě neopouští.
4. Klárka chce na procházku chodit s dekou. Kdyby aspoň s nějakou luxusní dekou! Nejsem na to hrdá, ale Klárka je závislá na olezlé staré dece z Ikey. Stála 39 Kč a asi se nečekalo, že ji vyperete víc než dvakrát. Deka s námi jezdí všude. Bez ní je scéna. A neuděláme s tím nic. Ani po zlém, ani po dobrém. Opět ta samá paní učitelka mi sděluje, že na to nejsou vybavení a ať jí dám nějakého malého plyšáčka, aby se cítila v bezpečí. Mám chuť vypláznout na ni jazyk. Ani doma samozřejmě nechodí ven s dekou. Zas takový případ nejsme.
5. Nedali jsme Klárce plyšáčka. No bože, ráno jsme pospíchali. Hubert ječel, Klárka se vztekala. Kočka se nemohla rozhodnout, jestli jde ven nebo bude doma. Hugo se zabarikádoval v boudě a já musela jít odklopit střechu, abych viděla, jestli je tam nebo utekl. Mrzlo, škrábala jsem auto kreditkou, protože jsem nemohla najít stěrku. Klárka řvala, že chce jiný tričko a jiný boty a jinou maminku. No tak holt někde zůstala ta pitomá koala. Opět má oblíbená paní učitelka mi popisuje, jaké scéně musely s kolegyní čelit, když Klárka zjistila, že nemá medvídka. Je to koala! Paní učitelka sice nezvýší hlas ani mě nijak neuráží, ale… Tadá – vrah na scéně.
6. Klárka nemá boty? Ani ne tříletá a už má období „tohle si nevezmu“. A miluje gumáky. Ráno si teda vydupala šatičky a balerínky, ale abych zamezila zničení modrobílých balerín v lese, přibaluju jí k pogumovaným kalhotám na ven ještě gumáky. A ve školce schovám balerínky do pytlíku. „Paní Rýparová, Klárka nemá boty?“ ptá se mě zděšená paní učitelka, „Nebo přijela v gumákách?“ Koktám, že v gumákách nepřijela, ale že balerínky jsou schované v pytlíku, že Klárka chce chodit v gumákách a když je vlhko, tak mi to nevadí. A moje oblíbená paní učitelka to korunuje: „Jo aha, ty jsem viděla, ale myslela jsem, že to jsou náhradní bačkorky.“
7. Všichni mají rodný list, jen my ne. Tak tohohle vraha ze mě udělal můj vlastní manžel. Poslala jsem ho na předem marný zápis do státní školky. Míst je málo, Klárka zářijová, protekce žádná (kam s úplatky jsme nezjistili:). Ale opatřila jsem lékařské potvrzení, vyplnila přihlášku, nastudovala kritéria, připravila oblečení, instruovala tatínka. Ovšem evidentně jsem jediná matka ve vsi, co si nepřečetla, že mají mít děti s sebou i rodný list. Jediná! Prostě vrah.

Já ty průšvihy nějak přitahuju. A bylo to tak odjakživa.

• Měla jsem průšvih, když jsem ve školce snědla třešně z chodníku, protože Pavlína Dontová říkala, že když já, tak ona taky, že to zažene žízeň.
• Měla jsem průšvih, že mám ve školce malé boty a proto pořád brečím, když jsem měla akutní slepák.
• Měla jsem průšvih, když mě spolužačka v první třídě přesvědčila, že podpis mojí mamky je blbost, tak jsem ho vygumovala, ona se pak marně snažila napsat „Pospíšilová“, načež jsem to zase vygumovala a obtáhla původní klikyhák.
• Taky když jsem řekla, že se spolužák počůral, proto to ve třídě tak smrdí (říkali to všichni, ale já nahlas) a pak všichni říkali, že to neříkali a že jsem blbá.
• Když jsem měla vši.
• Když jsem zahrabávala svačinu na zahradě přímo před babiččinými okny, za kterými stála ona.
• Když jsem pila na těláku v šestce vodu z Kamenice kousek pod „vyloučenou lokalitou“ se spolužačkou Míšou, která si libovala, že je lepší než z vodovodu.

• Když jsem se spolužačkami Martinou a Evou nacpala v jídelně nedovařené krokety do vázičky a ještě se tomu smála.
• Když jsem pila o hodině chemie mimořádně iritujícím způsobem, který chápal pouze chemikář (pití jinak bylo povolené).
• Když jsem pořádala maturitní ples a nehrála na něm nechtěně retro kapela našeho retro třídního.
• Když jsem ve druháku na vysoké odeslala přihlášku na Erasmus na jinou adresu a ta se pak ztratila.
• Když jsem v té samé přihlášce nezaškrtla preferovanou kolej a skončila v bývalém blázinci s bezpečnostními hlásiči vedle postele a původní (společnou a pekelně nechutnou) kuchyní.

• Když jsem dostala mapu města, která končila dva centimetry nad tou mou kolejí.
• Když mi tam pak na józe ukradli boty a já neměla v čem jít domů.
• Když jsem se přihlásila na doktorát, udělala přijímačky a nakonec zjistila, že nemůžu nastoupit, protože na svém druhém oboru jsem neukončila magisterské studium.
• Když si jedna z mých vyučujících řekla, že v otázce modernismu ve švédské literatuře nejsme zajedno, neboť si dovoluji tvrdit, že postmodernismus je jednou z jeho fází, a nechala mě vyrazit od státnic.
• Když jsem si posmrkala vylosovanou otázku poté, co se milá vyučující rozhodla, že čert vem modernismus a můžu jít vlastně dál.
• Když jsem zůstala trčet v zácpě a měla jsem být na své doktorské promoci.

Zvažovala jsem sice další studium, ale po tomhle výčtu průšvihů a pokračující tendenci v roli rodiče malého žáčka, jsem se rozhodla, že pocity vraha nebudu raději znásobovat. Vzdělávací systém pro mě bude vždy nejspíš výzvou...

Foto: Pexels.com