Maminkám k svátku

Být máma je asi to nejnevděčnější zaměstnání. A asi to nejkrásnější, jaké jsem si kdy zkusila. V životě většiny holčiček jsou dvě období, kdy svou maminku milujeme a obdivujeme. V tom prvním ani nevíme proč. Je jediná, je nejkrásnější, je naše. V tom druhém to celé pochopíme.

Když jsem včera v autě připomínala manželovi, že by měl v neděli popřát mamince a že bychom se mohli stavět někde ještě pro kytku, vypadal zaskočeně, že už přeci není malej a jemu maminka ke dni dětí taky nic nedává. Zkusila jsem ho ještě chvíli přesvědčovat, ale debatu ukončil slovy, že mamka stejně slaví radši MDŽ a úplně jí to stačí.

Došlo mi, že my holky tohle máme asi jinak. V dětství ne, to vidíme všichni asi stejně. Aňa Geislerová to v PS popsala tak, že tehdy měla pocit, že je nedílnou součástí maminky, která z ní nějakým omylem vypadla. A chtěla se stůj co stůj u ní udržet, žárlila na sourozence, na kohokoli, kdo se k mámě přiblížil. Vždycky, když se na mě Klárka sápe a v ten úplně nejblbější moment chce pochovat, plete se pod nohy nebo ječí, že chce maminku, si na to vzpomenu. A hrozně mě to dojme.

O svojí mamce jsem nikdy nepochybovala. I když jsem s postupem času měla hodně připomínek k jejímu vztahu k úklidu, k šatníku, k péči o sebe sama, k odpočinku, k názorům, k výchově nás tří, i když mě dokázala pěkně naštvat, i když jsem někdy vůbec nechápala její názory, i když jsme se dokázaly pěkně poštěkat. Nikdy jsem ani v myšlenkách nevyslovila větu: „Je to kráva.“ Ať je máma jakákoliv, něco mi vždycky bránilo tohle skoro až klišé, kterým smeteme ze stolu obstrukce, vyslovit.

Asi jsem si vždycky musela vážit toho, že tu pro mě je. Možná jsem si mnohem dřív, než mi to ukázal život, uvědomila, že není v silách člověka být dokonalý, ale že důležité je, že se snaží. Že si nesbalí kufry a neodstěhuje se na druhou stranu republiky, nenechá si soudem vyměřit směšné alimenty a nevypráví svým milenkám a milencům, jak se hrozně chtěl/a starat o děti, ale nebylo mu/jí to dovoleno. Nebo v horším případě takové ty blbosti o hlasu svého srdce nebo že ví, že by nebyl/a dobrým rodičem, tak radši zmizel/a.

Když mi bylo dvacet pět, měla jsem s mamkou jeden nepříjemný telefonický rozhovor. Mamka ho ukončila slovy: „Strašně se na Tebe zlobím, teď s Tebou nechci mluvit, přijeď v pátek, já vychladnu. Těším se, ahoj.“ Řekla to naprosto klidně, ale jasně. Položila jsem telefon a nebylo mi vlastně vůbec smutno, protože jsem věděla, že mluvila upřímně. Že se sice neshodneme, ale neexistuje důvod, kvůli kterému by se na mě netěšila a nechtěla mě vidět. A v pátek jsem skutečně dorazila domů a všechno bylo jako dřív, i když si mamka neodpustila několik temných proroctví o mém budoucím životě.

Když jsem se sama stala matkou, pochopila jsem, že to první období nesmírného obdivu k mamince je vlastně její odměnou za všechna příkoří, která kvůli nám po celý náš život absolvovala a absolvuje. Když se o nás bojí od chvíle, kdy jsme v jejím těle představovali jen pár buněk, a nepřestane se bát do smrti. Když k nám v noci vstává, když jí hodiny a hodiny brečíme a ona neví proč. Když kvůli nám nic neudělá, doma má bordel a i když jde ven bez nás, najde na šatech neidentifikovatelný flek.  Když si bez nás nedojde ani na záchod, nespí osm hodin v kuse ani si v klidu nesní oběd. Když nás donekonečna učí naprosto základní dovednosti a pořád to vypadá beznadějně, až jednoho dne nakonec dokážeme ovládnout své svěrače, přejít po dvou obývák, říct si o pití, najíst se a nemít to až za ušima, hrát si na hřišti s dětmi a nebít a nebýt bit. Jsou to takové blbosti, které si ani neuvědomujeme. To prostě umíme od přírody. Od přírody?

Jako máma jsem zjistila, že podstatou mateřské lásky je, že vás jednak donutí se konečně oddělit od SVÉ maminky a že způsobí, že toho malého otravně uřvaného drobečka neodložíte do babyboxu, ale ještě z něj máte radost. Mateřská láska vás nějak očaruje, že se dokážete uprostřed noci zvednout a fungovat a nenadávat. Že i když v noci třikrát na půl hodiny vstanete, ráno se zvednete a, i když to někdy bolí, ten den zvládnete nakonec úplně vzorově. Že s uřvaným drobečkem nejen dokážete hodiny dělat psí kusy, aby přestal, ale dokonce ani nevystupujete z tramvaje, když tam „řve nějakej smrad“ a na jeho matku nekoukáte jako na „vykojenou“, ale prostě jako na mámu, která to zrovna dneska schytala.

Čím víc dětí máte a čím jsou starší, rozšiřuje se Vaše životní „moudrost“, přibližujete se nějaké hlubší podstatě bytí. Když přišel den, kdy se v dětském koutku v Ikee válela po zemi MOJE Klárka a hystericky ječela, viděla jsem najednou kolem sebe ne jen ty pohledy teenagerů a bezdětných párů „ježiši, to je spratek“, ale i spoustu pohledů „no jo no, dneska vy, zítra my“. Bylo to hrozně fajn. A i já jsem si uvědomila, že mě první nenapadne, že dítě je nevychované, ale že prostě má svůj den.

A za co vlastně nejvíc obdivuju svoji mamku? Za to, že nás tři vychovala úplně sama a nezbláznila se. Vzpomenu si na to pokaždé, když v sobotu ráno vyženu z postele manžela, abych se mohla dospat, protože „tenhle týden byl maso“. Když vyhrožuju Klárce, že to řeknu tatínkovi a ten se bude zlobit. Když ji lákám z hřiště domů, protože táta už je doma a něco jí určitě přivezl. Když uklízím a vím, že děti jsou s tatínkem. Když mu večer vyprávím, jak strašné to dneska bylo, že se nikdy nenaučí XY a že nevím, co s nimi. Tenhle luxus moje máma nikdy neměla. A stejně to dobojovala a velmi slušně. Myslím, že se za nás nemusí stydět.

A taky že vždycky uměla v důležitých věcech povzbudit, nadchnout se pro naše sny, neustoupit, když jsme dělali blbosti, i nechat nás nabít si čumák, když jsme si nedali říct.

Díky, mami.

Foto: Pexels.com