Když charita bolí
Na jaře zasáhlo velké gruntování i Moji výbavičku. Od té doby se v mojí pracovně váleli hromádky věcí, které jsme stáhli z prodeje. Bylo mi líto je vyhodit nebo rozdat. Nebyly to nějaké levné ošklivky. Spíš poslední kusy celkem luxusního zboží, věci, které se už nehodily do nabídky, věci, které podle reakcí našich zákazníků byly příliš drahé na to, že nebyly nezbytné. Co s nimi udělat, se mi nějak nechtělo řešit. Ale tenhle týden se to ocitlo na čele seznamu věcí k vyřízení. Šlo to rychle. Ale nečekala jsem, jak to se mnou zamává.
Když jsem na jaře udělala soupis vyřazených věcí a sečetla celkovou částku k odpisu, trochu se mi zamotala hlava. Bylo to víc, než nad čím jsem mohla jen tak mávnout rukou. Ale omezený sklad mluvil jasně. Něco musí z kola ven. Seděla jsem na hromadě zavinovaček, deček, šátků a přehrávala si, jak jsem je tenkrát vybírala, co jsem si od nich slibovala, co mě stály nejen na poli financí. Ležely tu jako němí svědci mého osobního selhání. Dám to na bazary. Znova se mi udělalo nevolno. Opět debaty typu „když mi nebudete účtovat poštovné, tak já si tohle milostivě vezmu“. Zase vyplňování nesmyslných dobírek na 200 Kč, které si madam opatrná nejspíš stejně nevyzvedne. Zase odpovídání na zprávy, kolik co měří, jakou to má barvu na denním světle, jestli je to eko, bio, Montessori. „Tak to dej na charitu,“ zavolal na mě okolo procházející manžel.
No tak to se asi zbláznil! V očích se mi protočily dolárky. Vím sice, že podle mnoha lidí se každý podnikatel koupe v penězích a ožebračuje nebohé zaměstnance, ale já si nemohla dovolit zaměstnat ani sama sebe.
Trvalo to pár minut. Pak jsem se zastyděla. Tohle už mě vážně nespasí. A odkdy na charitu patří jen to staré, ošklivé, neprodejné? No tak fuj a přestaň být úzkoprsá!
Jenže kam s tím. Neziskovkám víc pomůžou peníze. Tři druhy zavinovaček po jednom až dvou kusech asi kojenecký ústav nebo nemocnici nenadchnou. Věnovat to nějakým maminkám v nouzi… Jo, až na to, že já žádné neznám. Otevřela jsem si stránky Klokánku a hledala kontakt. Hned na titulce mě rozbrečel případ šestnáctileté holky, která do Klokánku dorazila i s vlastním miminem. Tak na tohle já nemám.
Ale co s tím? A tak jsem přemýšlela a pátrala a poslouchala příběhy, a víc než kdy jindy jsem začínala chápat, že žiju v sociální bublině, kde je všechno fajn, všeho dost a všichni uvědomělí a citliví. Zdálo se mi, že mě a moji dobročinnost vlastně nikdo nepotřebuje. Pak jsem dostala tip na jeden spolek. Radost Příbramáčkům. Nic velkého. Prostě taková ta aktivní maminka, co se snaží pomáhat dětem, které to v životě nemají jednoduché, ale systém jim nepomůže. Buď proto, že o nich neví, nebo proto, že nepasují do tabulek, jejich rodiče se stydí nebo jim prostě chybí jen obyčejná lidská pozornost, kterou jim „systém“ nikdy nedá.
Tak jsem najednou stála ověšená taškami v malém skládku v centru Příbrami a snažila se nebrečet při pohledu na všechny ty hromádky a balíčky pro děti všeho věku. Poslouchala jsem příběhy dětí zanechaných ve dvou letech na pískovišti, příběhy dětí žen ve výkonu trestu, dětí feťáků, vrahů a psychicky nemocných. A víc než kdykoliv předtím jsem cítila, jak strašně jsem vděčná za tu svoji sociální bublinu. Kdybych žila mimo ni, asi bych neměla vůli ráno vstát a v takovém světě žít.
Moje rodina měla do ideálu daleko. Snad tisíckrát jsem měla pocit, že mě rodiče nemají dost rádi, protože jinak by přece chápali... Že mají radši moje sourozence, protože jinak by se jich tak nezastávali. Že ke mně není svět fér. Že bych měla mít víc peněz, víc svobody, víc pozornosti, zkrátka víc toho, co jsem zrovna chtěla.
Ale nikdy jsem si nestěžovala právem.
Ať to bylo jak to bylo, nikdy mi rodiče ani nenaznačili, že by jim beze mě bylo líp. Nikdy jsem neměla hlad. Nikdy jsem nebyla sama. Nikdy na mě nikdo nevztáhl ruku. Nikdy jsem nikomu nebyla jedno, i když se mi tisíckrát nelíbil způsob, jakým to dávali najevo. Nejen že ke mně byl život vždycky fér, ale byl dokonce dost velkorysý.
„Víte, nejsmutnější na tom je, že těmhle dětem nepomůže nikdo,“ říká mi smutně zakladatelka spolku. „Když přepadnete banku, dostanete 15 let. Když přizabijete dítě, když ho týráte, znásilníte, tak možná, pokud vůbec, dva tři roky. A třeba mně je upřímně jedno, který zoufalec zrovna vybral banku, ale za ty děti bych se bila.“
Přemýšlím, jak je tohle možné. Když jsem se stala mámou, poznala jsem nový rozměr života. Tu zvláštní skutečnost, že s dětmi přichází láska, štěstí, radost, ale zároveň jsme skrz ně nejzranitelnější. Všechno, co bolí je, bolí nás mnohonásobně víc. Život je najednou plný i strachu, pochyb o tom, co děláme a jak se to jednou na dítěti odrazí. Možná ty zákony vymýšlel někdo z mojí sociální bubliny, kdo si řekl, že největší trest pro rodiče dítěte, kterému se něco stalo, je právě to, že selhal. Že ani dvacet let za mřížemi nezmírní vinu, že jste na dítě nedali dost pozor, že jste mysleli jen na sebe, že jste byli tak hloupí.
Jenže mimo tu naši bublinku je svět krutější. „Tyhle věci jsou moc krásné. Nejspíš je vydražíme a využijeme peníze. Máme samozřejmě maminky, kterým je rádi dáme, ale je jich pár. Jinak hrozí, že je prodají, peníze utratí a k dítěti se nikdy nedostanou,“ vysvětluje mi Jana Puklová. Dívám se na tu usměvavou mámu dvou dětí a nemůžu skrýt obdiv k její vnitřní síle. Stojím ve skladu věcí, které sem donesli lidé ochotní pomáhat. Žádné harampádí, hezké věci, které mohli prodat na bazarech. A neudělali to. O těch, ke komu to všechno zamíří, jen slyším a stejně brečím jako želva.
Tohle budu muset ještě chvíli zpracovávat.
Každopádně jsem si jistá, že jsem udělala dobrou věc. I když mi slzy tečou ještě teď…a kdyby jste chtěli i Vy pomoci, nebo se jen podívat jak to v této skupině funguje, koukněte do facebookové skupiny...