Kdybych byla v hledáčku nějakých špionů, třeba jen pro podezření, že udržuju styky s teroristy, a bezdětní agenti by dostávali třeba jen přepisy nahrávek z naší domácnosti nebo seznam úkonů, které dělám, asi by mě nechali zavřít do blázince. Rozhodně kdyby v rámci ochrany nezletilých osob vymazali jejich repliky či rovnou celou účast.
.jpg)
Můj den by vypadal jako změť poměrně nesmyslných aktivit a replik. Pokud byste si o někom přečetli, že desetkrát denně zametá, třikrát za hodinu si jde mýt ruce nebo opakovaně rozebírá úkony typu čůrat a kakat, nejspíš byste dospěli k závěru, že sledovaný trpí nějakou obsesivně kompulzivní poruchou. Pokud tedy nemáte sami doma malé děti.
Že na tyhle poruchy ještě nemám náběh, mě samotnou překvapuje. Když jsem svůj den hodnotila podle aktivit, které ten den provedu, upadala jsem do depresí. Zjistila jsem, že většinu dne uklízím, někoho okřikuju, chovám, krmím nebo vedu oduševnělé rozhovory. A naprosto automatické věci, které jsem před mateřskou dovolenou zvládala bez většího mentálního i fyzického úsilí, se změnily v každodenní výzvy.
Tak například nasnídat se, převléknout se z pyžama a namalovat se. Dřív záležitost tak na půl hodiny, dobrá, 45 minut, nejsem ráno zrovna čilá. Dneska??? Snídám v poklusu to, co mi zrovna přijde pod ruku. Z pyžama se převléknu vždycky. Otázkou je, kolik je hodin. Nebuďme ale hnidopiši, že. Namalovat se… Věřte nebo ne, když jsem nedávno procházela jedním kurzem pro osobní rozvoj, byla toto má odpověď na otázku „Kdybyste měli 10 minut a mohli je věnovat čemukoliv pro sebe sama, co by to bylo?“ Ano, tak hluboko jsem klesla.
Když se u nás doma rozhoří boj o to, kdo je více unavený, sama si občas říkám, že jsem přece doma, a i když to není lehké, přece jen si den tak nějak plánuju sama. Takže když jsem unavená, neděláme nic fyzicky náročného. Když chci jít ven, jdeme ven. Zjistila jsem ale, že ani v dobách, kdy jsem v práci trávila třeba 12 hodin, nenamluvila jsem toho tolik jako dnes. A ani na těch nestupidnějších schůzkách jsem nerozebírala stále do zblbnutí otázky typu: „A jak se jmenuje Hugo?“
„No jak by se jmenoval. Hugo přece.“
„No ale jak se jmenuje?“
„Ty myslíš, jako že je pejsek?“
„Ne, jak se jmenuje?“
„Hugo Rýpar?“
„Ne,“ odbije mě Klárka a mění téma bez ohledu na to, že jsem si zrovna zavařila mozek snahou pochopit, co chce vědět. „A jak se jmenuje Adélky bráška?“
„Ondra.“
„A Viky?“
„Alex.“
„A Adélky?“
„No Ondra.“
„A Viky?“
„Alex přece.“
„A Adélky?“
Přecházím do útoku. „A víš, jak se jmenuje Adélky tatínek?“
„Nevim.“
„Víš.“
„Nevim.“
„Víš.“
„Kuba,“ směje se Klárka. „A jak se jmenuje Adélky bráška?“
A pak se ptejte, proč jsou matky na mateřské tak mimo. Nejsme mimo. Jsme trénované. Že totiž na každou blbou otázku může být deset poměrně sofistikovaných odpovědí. Že pojem času je relativní, že osobní vlastnictví je relativní, že je relativní i to, kdo se ptá, kdo vlastní a kdo rozhoduje.
A že minimálně v některých životních obdobích je náš den vyplněn banálními a neduchaplnými aktivitami, které sice nevynaleznou lék proti rakovině, neoddluží Řecko ani nenastolí světový mír, ale díky nimž na konci dne ukládáme do postelí živé, většinou zdravé a syté děti, které něco z toho možná jednou dokážou.
A jestli zrovna hledáte něco do postýlek pro ty své andílky, tak třeba pro Vás něco máme;)
Tak až si příště poslechnete něco o „vykojeném mozku“, nestartujte, ale řekněte si, že vydržet 24 hodin denně s jedním a více malými dětmi je dar vyvoleným, protože přežít několikrát denně rozhovor na téma „Jak se jmenuje Hugo“ může vlastně jen nadčlověk.
Dobrou noc!
Foto: Pexels.com