Jak vychovat génia

Když brouzdám po internetu, čtu diskuze na sociálních sítích nebo nahlédnu v knihkupectví do kategorie Rodičovství, nemůžu se zbavit dojmu, že vychovat geniální dítě je jen otázkou správné techniky. Taky jsem si dělala naděje, ale pokus č. 1 mě zrovna vyvedl z omylu. Výchova je výchova, geny jsou geny a přehnaná očekávání jsou přehnaná očekávání.

Když jsem asi před rokem probíhala kolem pořadu Sama doma, zaujala mě trochu mimozemsky hledící dívka, která zrovna mluvila o tom, že geniální dítě se pozná prostě podle toho, že už v porodnici moudře hledí. Samozřejmě i já jsem nabyla dojmu, že OBĚ mé děti už v porodnici moudře hleděly a začala jsem si dělat naděje. Moje zkušenost s moudrým pohledem do té doby byla sice trochu opačná – kdysi jsem se na literárním semináři zakoukala na Pražský hrad, načež mě pan doktor Vaněk, specialista na 19. století, oslovil: „Vy tak moudře hledíte, tak co si o tom myslíte, paní kolegyně?“. Nemyslela jsem si nic, páč jsem otázku ani nepochopila a jala se raději šmírovat tehdy ještě Václava Klause.

Že by mé děti mohly být geniální, jsem ale usoudila z toho, že já ani manžel tak úplně hloupí nejsme, narodili jsme se oba přiškrcení pupeční šňůrou, naše maminky neznaly žádné Montessori hračky, málo nás kojily, cpaly nás cukry a glutamáty a utiskovaly naše silné osobnosti socialistickými metodami „ještě chvilku řvi a já ti nasekám, ať máš proč“. Navíc já byla nechtěná, místo mateřské dovolené se moje autorka vzdělávala ve třetím ročníku veteriny a brala mě jako alibi na zkoušku z Marxismu-leninismu. O následném školském systému naprosto kašlajícím na geniální projevy ani nemluvě.

Podpořit genialitu svého dítěte můžete i pomocí správných hraček.

V jesličkách jsem se držela stranou kolektivu, nejraději jsem seděla pod stolem a hrála si sama. Byla jsem zádumčivá a tety mě podezřívaly z autismu. V první třídě jsem prý vyrušovala, nesoustředila se na práci a sem tam se mě někdo pokusil šikanovat. A po následující roky jsem byla negativní, drzá, zároveň neschopná říct ne, v těžkých situacích jsem v konverzacích vytahovala podivná témata, což jsem postupem přetransformovala v ukecanost a neschopnost chápat své hranice a možnosti. A celoživotně piju málo vody, nemám ráda zeleninu a všechno mi hrozně trvá. Tak jsem to zkusila s Klárkou jinak.

Početí bylo plánované, miminko vytoužené, porod hladký a rychlý, kojení bezproblémové, přechod na jinou stravu přirozený. Mazlení neustálé, separační úzkost minimální, místo nesmělých úsměvů se rovnou chechtala a snad už v půl roce projevovala docela důmyslný smysl pro humor. Většinou fungovala domluva a vysvětlování. V kolektivu vždycky zapadla, v roce a půl byla bez plen, ve třech letech vyslovovala krásné „R“, znalá jména členů rodiny i rodičů svých kamarádů a uzemňovala nás podrobnými vzpomínkami na to, kde rostla loni slunečnice, kde si Ondra „rozbil kokos“ nebo kde jsme bydleli na dovolené v Chorvatsku. A pak to přišlo.

„Jedno z nejtěžších životních poznání je, že Tvoje dítě je naprosto ale naprosto průměrný,“ řekla mi moudře kamarádka Klára. A měla pravdu. Když jsem objevila přípravný pohybový kroužek pro budoucí samostatnou aktivitu, skákala jsem radostí. Děti mám dvě, to druhé je trochu větší a hlavně těžší, než říkají tabulky, a poskakovat s ním zavěšeným na těle 60 minut po sokolovně začíná být rovno hodině ve fitku. Moje Klárka rozhodně nadšená nebyla. Hned, jak pochopila, že maminka cvičit nebude, začala řvát jako tur, a nepřestala, dokud jsem se i já netočila v kroužku dětí, z nichž část ještě měla plínky, nebylo jim ještě rozumět nebo sotva dosáhly na připravenou opičí dráhu. Ovšem to jediné řvoucí, které odmítalo ukázat, kde má pupík a kde nohy, bylo to moje.

Těžká chvíle? Přečtěte si, jak čelit nepřízni osudu.

Když jsem se pak ve školce ptala, jak to s naší Klárkou vlastně je, dozvěděla jsem se, že jako jediná odmítla zpívat na besídce v kostele, dokud jí babičky neslíbily poslat kytku, jediná si odmítla obléknout kostým hvězdičky (ten na ni násilím navlékla babička Hanka, že když už jela takovou dálku, tak Klárka zpívat v kostýmu bude a basta). Že celkově ráda sedí stranou, do kolektivu se nezapojuje a moc se nesoustředí na práci (což jsem pochopila, když její vánoční kapr měl pouze tři šupiny a oko, zatímco okolní výkresy se hemžily ladnými obloučky ve zlaté a stříbrné).

A mimochodem. Nepije vodu, zeleninu nesnáší tak, že i zelené medvídky jí jako poslední, celkově bude asi dost drzá a ukecaná a už teď vytahuje v nevhodných situacích nevhodná témata. Obávám se, že souboj výchova vs. geny vyhrávají geny na plné čáře.

PS: Naštěstí naše paní učitelky jsou pokrokové a chápavé, a naopak mě ujišťují, že to není autismus, ale holt její naturel, a kdybych se nezeptala...

Foto: Pexels.com, poslední foto: Krewr Studio from Pexels https://www.pexels.com/photo/eyewear-glasses-child-girl-12703/