Kam moje paměť sahá, nesnášela jsem Velikonoce. Mám asi nízký práh bolesti, ale mě ta pomlázka prostě bolí. Opravdová nenávist začala nějak kolem puberty. Ale když jsem v pondělí stála s Klárkou v náručí u naší branky obklopená bandou tatínků se synky, vlastně mě to dojalo.
Přemýšlela jsem, co mi na Velikonocích vlastně vadí. Tak určitě to, že se pořád posouvají a nikdy nevím, kdy budou. Taky že jsou to pro nás nekřesťany čtyři dny, kdy se na Vás z každého koutku valí kuřátečka a vajíčečka a zajíčečci a beránečci. A v úterý je po všem. A taky se čeká, že budete mít vygruntováno. Jenže úplně nejvíc mi vadilo to pondělí.
Kašlete na gruntování, svěží atmosféru zajistí i svěží vůně!
Do puberty jsem to jen neměla ráda. Moje matka workoholička ordinovala samozřejmě i na Velikonoce a ordinace se plnila nejen zvířecími pacienty, ale různými podnapilými majiteli, a chodbou se linul alkoholový opar. Jeden pán dokonce zůstal v ordinaci sedět do pozdního odpoledne, kdy už nikdo léčit nepotřeboval, odmítal se hnout a nakonec už se ani hnout nemohl a musela si ho vyzvednout rodina.
Není koledník jako koledník
Ovšem v pubertě jsem to prostě nenáviděla. Tenhle svátek je na mě jednoduše moc kontaktní. Před opilými zákazníky, kterým mě mamka zákeřně posílala otevřít, jsem se příšerně styděla. A známé jsem měla rozdělené na tři skupiny:
- horliví členové rodiny (au),
- odmítnutí nápadníci (ježiš, jak byli vytrvalí!),
- vysnění nápadníci (= ti, co nikdy nepřišli).
Nebylo mi ani jasné, jak to celé má probíhat. Mám jako vystrčit zadek? Utíkat s jekotem? (Tady ale hrozilo, že mě nebude nikdo třeba pronásledovat.) Připravit si kýbl s vodou? (To babička zakázala pod pohrůžkou smrti za pohrdání tradicemi – a kdo ji zná, bere ji vážně). A koledníci na tom byli podobně, tak jsme tam v těch dveřích tak proti sobě stáli a prostě „blbě čuměli“.
Pak jsem si našla kluka, co Velikonoce neřešil, a kamarádky, co je taky nesnášely, a Velikonoce jsme trávili prostě mimo. Někde zašití nebo pak v Malmö, ve Vídni, v Budapešti… Prostě dva dny volna navíc. Do velikonočního pekla mě po letech stáhl můj manžel. Nalákal mě na milou rodinnou oslavu svátků jara a ráno vytáhl vlastnoručně upletenou pomlázku a společně se svým tatínkem se postarali, abych jim neuschla. Blééé! Výprask mi otevřel oči. Viděla jsem lustry ověšené vejci, velikonoční ubrus, velikonoční ubrousky, zajíčečky, vajíčečka, beránečky, kuřátečka a šňůru umělohmotných vajec i na záchodě. A pak už se hrnuli natěšení příbuzní a dožadovali se obarvených vajec, která jsem samozřejmě neměla.
Tak aspoň kvůli dětem ty Velikonoce oslavíme
Jelikož pak každé Velikonoce přišla přednáška o úctě k tradicím a jelikož jsem si slíbila, že kvůli dětem všechny tyhle svátky slavit budeme se vší parádou (o pár hezkých zvycích napíšu před těmi příštími, třeba se inspirujete), postavila jsem v neděli večer Klárku ke kuchyňské lince a obarvily jsme patnáct vajec. To by tak nějak mělo pokrýt dvoje sousedy a zbytek rodinných příslušníků. Na gruntování nebo výzdobu čas nebyl, ale tak aspoň ty vejce. V Hornbachu jsem sehnala „mramorové“ barvy – jen nakapat na igelitové rukavice a v barvě poválet čerstvě uvařené vejce, to zvládne i dvouapůlleté dítě. Barvy jsme měli sice všude, ale Klárka dostála tradici a byla připravená.
A ráno, dlouho před domluvenou koledou ze sousedství, zazvonil zvonek a my, ještě v pyžamu, začaly odbavovat první koledníky. „Tak jsme vám přišli zkontrolovat výbavičku,“ zubí se na mě jeden z tatínků u branky a pomrkává po malé vývěsní desce, která má poštu ujistit, že tady mi můžou nechat i obchodní věci, když už se k nám uráčí dorazit. A mně to kupodivu vůbec nepřijde trapné, naopak se směju, protože v tom tatínkovi poznávám Mikuláše, co tu byl v prosinci, a říkám si, že nás naplaveniny nakonec vezmou místňáci mezi sebe, že už vědí, že tu jsme a že je s námi „sranda“.
A pak mi snad pět malých chlapečků odříkává pečlivě naučené „Hody hody…“ a já koukám na ty tatínky, jak na nich visí a čekají, kdy to zvořou nebo dokončí, a přijde mi to vlastně hrozně dojemné a hezké. A děti sahají do ošatky poslušně pro vajíčka, nechávají bonbony a čokolády ležet (i když třeba jen kvůli laserovému pohledu tatínků) a děkují a skládají si to do košíčků. A tatínkové si symbolicky přiťuknou na zdraví pána domu a jdou dál.
Sladkostí je o všech svátcích až moc. Co třeba malá hračka?
V ošatce se krčí poslední vajíčko. Náš tatínek tedy vrací do banku to ode mě a to bonusové od Klárky a Klárka se třemi vajíčky a pár bonbony v košíčku nasedá do auta a jedeme na tu každoroční milou rodinnou oslavu za plastovými vejci na onom místě.
Já to snad vážně začnu mít i ráda. Ale „Ty nemáš pomlázku? Dyť mě musíš vomladit?“ našich babiček ode mě vnoučci asi neuslyší????
Foto: Pexels.com