O rozchodech

Asi existují i rozchody, kdy si spolu dva lidé sednou a řeknou si, že už to nemá cenu, že se spolu trápí a je čas se rozdělit. Ale bohužel jsem takový sama nezažila. A vlastně ani ve svém okolí o takovém nevím. Některé moje rozchody byly vlastně dost vtipné, jiné dost tragické. Když jsem dneska poslouchala jednu svou kamarádku, došlo mi, že všechny mají něco společného.

První „vážný“ rozchod jsem prodělala v necelých šestnácti. Svému chlapci jsem po několika neúspěšných pokusech o osobní setkání poslala SMS, že potřebuju víc času pro sebe. Musím se tomu smát, protože je to výmluva vhodná pro světaznalou čtyřicítku, ne praštěnou puberťačku. Jenže jsem se bála mu říct, že by měl zhubnout, že mě nebaví historky o tom, kdo se kde „vožral a pak se poblil“  a že se strašně bojím, že by v den svých osmnáctých narozenin po mně mohl chtít třeba i něco sexuálního. Na ten vztah docela ráda vzpomínám, ovšem ON se mnou dodnes nemluví. A tak naivně hezké to bylo:)

Potom následovala pěkná řádka nejrůznějších rozchodů. Od nečekaných (jednou jsem netušila, že s jistým chlapcem vlastně chodím, ale dostala jsem SMS, že budeme raději jen kamarádi – aha), přes divné (jiný jinoch se před prázdninami na vysoké rozloučil /opět SMS/, že si v září dáme vědět – a fakt měl odvahu mě v září kontaktovat oduševnělým prozváněním), až po hrůzné, kdy mě jistý maniak pronásledoval v autě, vyhrožoval smrtí a napadal všechny muže v mém okolí bez ohledu na to, jestli jsem s nimi něco měla nebo jim jen platila účet na benzínce.

Ani jednoho rozchodu jsem ale nelitovala. Některé bolely, ale vždycky se ukázalo, proč to bylo dobře. Nejvíc jsem si překvapivě „užila“ tam, kde jsem konec navrhla já. A zjistila jsem, že úplně stejný průběh měly i případy rozchodů pracovních a obchodních. Tu chvíli, kdy jsem musela na někoho ukázat a říct, že už ho ve svém životě v té nebo té roli nechci, jsem nikdy nenesla dobře. Ovšem to, co přišlo po vyslovení ortelu, mělo kupodivu vždycky stejný průběh:

1. fáze – Mám toho dost, končíme.

Vydržím hodně, dlouho jsem tolerantní, chápavá a empatická. A taky dlouho si myslím, že můžu někoho spasit, že pečuju o jeho dobro a musím pozitivně ovlivňovat jeho život. A pak mi bouchne pod kotlem nebo mi někdo dobře mířenou otázkou otevře oči. A řeknu to pěkně narovinu. Je konec, nemá to cenu.

2. fáze – Chudák

Obvykle okamžitě po vyslovení mě buď napadne, že mi „bouchlo pod kotlem“ a protistrana je asi zaskočená. Říkám si, že jsem to neměla asi dělat. Snažím se vysvětlit, že nám bez sebe bude líp, že netvrdím, že já jsem dobrá a ten někdo špatný, jen že se k sobě nehodíme. Obrečím to, snažím se vyskládat všechny důvody proti dalšímu pokračování. Případně mi v téhle fázi protistrana sama řekne, že je raněná, co tomu řekne okolí, že si přece zaslouží druhou šanci a že přece nemám patent na pravdu.

3. fáze – Idiot

Začíná diskuse o tom, kdo má pravdu a kdo ne. Kdo může za rozchod, kdo co kdy řekl, co udělal, kdo je příšerný a kdo ještě příšernější. Začnou se tahat sto let staré křivdy a chudák vám začne lézt na nervy. Utvrdíte se v tom, že to je idiot a nemá cenu společně cokoliv podnikat, a odejdete středem.

4. fáze – Neměl/a jsem to dělat

Po pár dnech se vám to rozleží v hlavě. Narazíte na první negativní stránky života bez XY. Možná najdete společné fotky, pracovní poznámky, chodíte bytem, který jste spolu vybudovali nebo finišujete projekt, který jste společně stvořili. Obvykle se taky dozvíte o nějakém velkém úspěchu toho někoho. Říkáte si, že to před tím nebylo zas tak zlé, že jste mu možná křivdili a jak to teď zvládnete. Ale většinou už se řeklo tolik, že to jen těžko vezme někdo zpět.

5. fáze – Nesnáší mě

Tahle fáze může chybět, zejména pokud opuštěný (či propuštěný) JE naprostý idiot. Nebo blázen. V tom případě najednou zjistíte, že vám přes všechen diskomfort je vlastně dobře, ulevilo se vám a ten někdo vám nechybí. U lidí, se kterými jste si jen najednou neměli co říct, může tahle fáze být dost dlouhá. Probíráte si, co jste mohli udělat líp, jak tomu někomu asi teď je, moc byste to chtěli vysvětlit, aby se nezlobil/a, ale po předchozích zkušenostech už víte, že jakýkoliv příliš blízký kontakt skončí hádkou.

6. fáze – No a co

A tak se s tím smíříte. Jo, není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. (A jo, mám to z Cimrmana)

Můj odpor k rozchodům je tak velký, že jsem z neperspektivních nebo riskantních vztahů vycouvala raději dřív, než začaly. Ale bohužel jsem někdy rozchody odkládala, někdy jsem doufala, že se to samo nějak zařídí, jednou jsem dokonce svému chlapci hledala holku. Ono co se taky dá dělat, když vám je sedmnáct a o pět let starší muž před vámi brečí, že mu to maminka říkala, že je idiot. A vy sice víte, že je idiot, ale taky že má naprosto příšernou matku, která se po něm ráda vozí. No, žádnou takovou „blbku“ jsem nesehnala a skončilo to obvyklým bouchnutím pod kotlem a přeskočením fází čtyři až šest.

Ale opravdu. Žádného z těch rozchodů nelituju. Jen těch, které se nikdy nestaly, protože jsem se nedokázala rozejít s někým, kdo za to nestál, kvůli někomu, kdo by za to sice stál, ale prostě přišel pozdě a bylo by to komplikované. Ale chybami se člověk učí. Když jsem po letech tyhle lásky potkala, byla chemie tatam, ale daly mi do života důležitou zkušenost, že když vás každý týden napadá, že by vám samotným bylo líp, je lepší prásknout do bot, ať už kvůli někomu nebo „jen“ kvůli sobě. A i díky tomu jsem teď tam, kde jsem a kde být chci.

Moje rozchody byly opravdu vesměs vtipné. O nic nešlo. V jednom byznysovém jsem tedy nechala část úspor, za což nepřestanu dotyčnou proklínat do konce svých dní. Ale neřešila jsem větší majetek ani děti. Jednou tedy kočku, ale právě to, že mi došlo, že raději budu bez ní než pokračovat v tomhle vztahu, mi dodalo odvahu.

Ta moje kamarádka je už v situaci jiné. Je to máma. Nerozhoduje jen o sobě. Ale o svém dítěti. I o jeho otci. Těžko se jí radí. Nikdo neví tolik co ona. A tak se musí rozhodnout sama. Nezávidím jí. A držím palce. Říká se, že všechno dobře dopadne, a když ne, není to konec.

Tak tfuj tfuj, jsem s Tebou!

Foto: Pexels.com